Byl to měsíc, co jsem naše žižkovské holoubky neviděla. Odvykli si pravidelně se stavovat na balkón pro něco dobrého. Ale zřejmě i tak čas od času proletěli kolem, aby zkontrolovali, jestli to stvoření za oknem je doma, nebo není.
Když se drápek dotkne železného zábradlí, vydá typický zvuk. Hned vím, že někdo přišel na návštěvu. Rozradostnělý výraz holubinky a holoubka je k nezaplacení. Zprvu byli velmi opatrní, jako by zapomněli, jak vypadám. Ale když jsem jim ukázala slunečnicová semínka, zapomněli spíš na svou opatrnost.
Často se na balkón stavoval Karel s Bedřiškou. Nebohá Bedřiška má už nějaký ten měsíc zamotané nožičky do chomáčku vlasů, které jí přiškrcují cévy. Nejdřív měla nožičky nateklé, teď už ale jeden prstík zčernal. Obávám se, že jednoho dne nepřiletí vůbec. Nevím, jak taková nekrotizující část končetiny může ovlivnit ptačí organismus. Ale předpokládám, že ptačí organismus je více náchylný a že jakákoliv komplikace se rychle zhoršuje. Pokud by nenastala sepse, Bedřiška by přišla jenom o prstík a mohla by kulhajíc prožívat další trampoty na Žižkově. Což si všichni moc přejeme. Držme jí pařátky.
Míša už není čerstvé děcko, ačkoliv jeví děckoidní známky jako je třeba tmavší proužkouvání na nožičkách. jinak peří už je světlounké a i duhovka má už typicky oranžové zbarvení. Míša je ňunimil.
Nedávno Karel zakopl o svou vlastní nohu. Karle, pozor, kam šlapeš! Držme Karlovi pařátky.
V prvním dni volna jsem vysmetákovala tři plné lopatky hovínek z našeho balkónu. Jak vidno, naši holoubci zácpou netrpí. Gratulujeme.
