30.dubna 2016

Toho sobotního rána bylo vše poklidné. Kromě Richardova žaludku. Přišel se podívat na balkón, jestli se tu něco přes noc náhodou neobjevilo. Ale tak trochu tušil, že i kdyby se tu něco objevilo, velmi brzy by se to zase ztratilo v žaludku Báry. Nakoukl do okna a dožadoval se pozornosti. Zatím jsem ještě pospávala v posteli. Tak se nafoukl a odpočíval před oknem.

Richard odpočívající

Přiletěl holoubek, říkejme mu Karlík, syn Karlův a Bedřiščin (domnívám se), karlovarského štychu (pojmenovaného po tomtéž holubovi Karlovi, který byl s takovým zbarvením poprvé spatřen a také po karlovarském knedlíku). Richard se ho marně snažil vyhnat. Karlík si z něj nic nedělal, nakonec se přes Richarda k p(rd)ítku stejně dostal a stoupl si doprostřed a pil. Pil. Pil. Pil. Richard vrkal, nervózně přecházel ze strany na stranu a dělal huhu. A on nic. Huhu. Nic. HU-huhu. NIC. Tak se pak Richard k pijícímu Karlíkovi nahnul a dloubl ho do hlavičky. Karlík se jen pootočil a zase pil. A pil. Richard udiven objemem jeho žaludku vyletěl na zábradlí a po další čas strávený na balkóně se výhružně pouze tvářil. Při startu náš milý pijan málem narazil do zábradlí. Zřejmě jen on z přítomných u balkónu nečekal, že bude tak těžký.

Můžete si povšimnout karlovarského štychu holoubka Karla. Po jeho pravém křídle stojí Bedřiška.

Následovala podvečerní taškařice u vikýře. Richard přišel ve chvíli, kdy už tam pod vikýřem byli zaparkovaní Kuba i s Kubinkou, přičemž Kubinka ještě nebyla tak úplně zaparkovaná, nýbrž vyhlížela docela vyparkovaně. Richard si to tam kráčel kolem tváře se, jakože jde jen náhodou tudy na procházku, skočil na vikýř a koukal na ně zpoza okapu. Pak zřejmě promyslel pekelný plán, který později ale vůbec nevyšel. "Překvapil" je shora! To si samozřejmě Kubinka mohla myslet. Číhala na něj a pěkně ho prohnala. Po druhém marném  pokusu dostat se pod vikýř odletěl na svůj oblíbený list.  Když ale Bára sedí na hnízdě, je mu tam smutno. Co se však stalo poté, nikdo neví. Richard byl spatřen sedící spící blízko vikýře na netradičním místě. Zřejmě se nemohl smířit s tím, že nebude součástí obydlí pod vikýřem. Na listě moc foukalo, když tam teď nespí Bára, která mu svou štíhlou linií vždy dobře stínila.

Richard koukající

Dnešek byl plný holubích příběhů. Ten poslední leč velice tragický. Před naším domem leželo mrtvé holoubě, nejspíš z hnízda vypadlé, bezvládně, s dírou v břiše. Co se stalo, si můžeme pouze domýšlet. Spadlo snad ze střechy a pískalo polámané dole na chodníku? Někdo mu snad chtěl zkrátit trápení? Uspořádali jsme mu komorní pohřeb na dvorku a pochovali jej hned vedle brhlíka dávno již v prach obráceného. Sice nešířilo dlouho roztomilost po světě, ale teď jistě sedí šťastně a roztomile na stromečku nebeském a konečně mu dorůstají pírka, která to na stromečku pozemském nestihla.